Dvanáct Ježíšových apoštolů: Obklopil se Kristus nenápadnými lidmi?

Málokdo si ale uvědomí, že k této dvanáctce později přibyli další: Matěj, který nahradil Jidáše, a především Pavel – apoštol národů, který sice nebyl součástí původního kruhu, ale svou horlivostí, vzdělaností i misionářským zápalem významně ovlivnil podobu křesťanství. Přesto o mnohých z těchto mužů víme překvapivě málo. Znamená to, že byli bezvýznamní? Nebo že Bůh nepočítá s těmi, kdo se snaží být vidět?

Proč Ježíš potřeboval učedníky

Ježíš se rozhodl jednat jinak než duchovní mistři jeho doby. Nepostavil se do role osamělého proroka, ale kolem sebe shromáždil malé společenství. Ne jako fanoušky nebo žáky, ale jako přátele. Přátelství bylo základem jeho způsobu formace – otevřeného, pravdivého, často náročného, ale vždy lidského. Učedníky nevybíral podle předchozích zásluh nebo intelektuálních schopností, ale podle ochoty vydat se s ním na cestu. Sdílet s ním každodennost, riziko, konfrontaci i naději.

Pozvání "Pojď za mnou" nebylo jen osobní výzvou. Bylo radikálním rozhodnutím pro změnu. Znamenalo zanechat starý život a otevřít se něčemu zcela novému. Tito muži neměli napsanou smlouvu, ale vstoupili do vztahu, který měl platnost "navždy". Když Ježíš zemřel, jejich svět se zhroutil. Ale právě ve vzkříšení a v seslání Ducha svatého se zrodilo vědomí, že jejich příběh teprve začíná. A že i přes pochybnosti – které evangelia poctivě přiznávají – byli Bohem přijímáni takoví, jací byli.

Církev postavená na lidské slabosti

Je pozoruhodné, že Ježíš nestavěl na lidské dokonalosti. V jeho blízkosti byli lidé křehcí, pochybující, občas sobečtí nebo vystrašení. A přesto právě v nich se měla zjevit Boží síla. Bůh si nevybírá podle ideálních parametrů. Důležitější než bezchybnost je otevřenost, než jistota – schopnost nechat se vést. Duch svatý byl darem pro ty, kdo byli ochotni riskovat a žít pro něco víc než sebe.

Někteří apoštolové se stali legendami. O jiných víme jen útržky. Ondřej – přivedl k Ježíši svého bratra. Filip – podle Skutků apoštolských promluvil k etiopskému dvořanovi. Natanael, který nejprve pochyboval, se stal svědkem Ježíšova prorockého pohledu do nitra. O Judovi Tadeášovi a Šimonovi nemáme skoro žádné zprávy. Možná právě proto v nich můžeme vidět symbol věrnosti, která nepotřebuje být zaznamenána, ale která nese církev dál. I mlčení může být službou.

Petr, Tomáš a dynamika opravdovosti

Petr bývá považován za vůdce. Jeho osobnost je silná, často impulzivní. Vyznává Krista jako Božího Syna, ale pak se ho zapírá. Padá a znovu vstává. V evangeliu podle Marka, které vzniklo na základě Petrova svědectví, se objevuje jako muž, který se nebojí přiznat svou slabost. Jeho víra je autentická právě proto, že je neuhlazená. Víra, která vyroste ze selhání, bývá pevnější než ta, která nikdy nebyla zpochybněna.

Vedle něj stojí Tomáš. Ne jako protiklad, ale jako doplnění. Skeptik, který si nenechá nic nalhávat. Klade otázky, mluví nahlas to, co druzí jen cítí. Když ostatní mlčí, on chce rozumět. Když všichni tvrdí, že Ježíš vstal z mrtvých, on žádá důkaz. A když se Ježíš skutečně zjeví, Tomáš už důkaz nehledá – jednoduše mu věří a vyzná: "Pán můj a Bůh můj." Jeho příběh není selháním víry, ale její cestou.

Co z toho plyne pro nás?

Apoštolové nebyli hrdinové v našem smyslu. Byli to lidé s otázkami, s nejasnostmi, s vlastní minulostí. Ne všichni byli vidět. Ne všichni zazářili. Ale všichni byli pozváni. A všichni byli proměňováni. Bůh nestaví na hotových lidech. Ale tvoří z těch, kdo se mu otevřou.

Možná právě v tom je jejich velikost: že zůstali lidmi, a přesto se stali svědky. A to je i naše výzva – nebát se být opravdoví. Protože právě v opravdovosti se může projevit Bůh.