Hřích Joba?

Otřes modelu „dvou cest“

V tradičním judaismu, zvláště ve starozákonních textech, se objevuje morální schéma tzv. „dvou cest“, podle něhož Bůh žehná těm, kdo zachovávají jeho přikázání, a naopak trestá hříšníky. Toto myšlenkové schéma lze nalézt například v knize Deuteronomium (Dt 30,15–20). Ukazuje se však jako nedostatečné, protože empirická zkušenost zjevně odporuje této zjednodušené logice: existují bezbožníci, kterým se daří, a zbožní lidé, kteří trpí.

Tento paradox výstižně vyjadřuje žalm 37:
„Upokorni se před Hospodinem a důvěřuj mu! Nevzbouzej se kvůli těm, kterým se daří, kvůli těm, kdo strojí úklady. Zanech hněvu a zahoď rozhořčení; nevzbouzej se – to vede jen ke zlému. Zločinci totiž vymizí, ale ti, kdo doufají v Hospodina, obdrží zemi.“ (Žl 37,7–9)

Příklad spravedlivého, který trpí

Postava Jóba je v biblické literatuře ztělesněním spravedlivého člověka, kterého stihne utrpení, aniž by zavinil jakýkoli hřích. Téma nezaviněného utrpení se stalo inspirací i pro moderní autory. Americký rabín Harold S. Kushner, narozený roku 1935, napsal po smrti svého jedenáctiletého syna knihu Když se zlé věci stávají dobrým lidem (česky: Poznaň 1998), v níž se pokouší reflektovat roli Boha ve světě, kde nevinní zakoušejí bolest a ztrátu.

Ve svém úvodu píše:
„Jsem hluboce věřící člověk, kterého život zranil. Chtěl jsem napsat tuto knihu pro jiné zraněné – pro ty, kdo ztratili někoho blízkého, onemocněli, byli odmítnuti nebo zklamáni. Pro ty, kdo v hloubi duše vědí, že si zasloužili víc, než jim život přinesl. Co takovému člověku může nabídnout Bůh?“

Tři teologická dilemata

Kushner popisuje tři výchozí premisy, které většina čtenářů Knihy Jób sdílí:

1. Bůh je všemohoucí a nic se neděje bez jeho vůle.

2. Bůh je spravedlivý a odměňuje spravedlivé, zatímco hříšníci nesou důsledky svých činů.

3. Jób je spravedlivý člověk.

Zatímco Jób žije v blahobytu a zdraví, není rozpor mezi těmito tezemi patrný. Když jej ale postihne utrpení, logická konzistence se hroutí – nejméně jedno z výchozích tvrzení se ukazuje jako sporné. Vyvstávají tedy tři možné závěry:

• Pokud je Bůh všemohoucí a spravedlivý, pak Jób musel být hříšník.

• Pokud je Bůh všemohoucí a Jób je spravedlivý, pak Bůh není spravedlivý.

• Pokud je Bůh spravedlivý a Jób je nevinný, pak Bůh není všemohoucí.

Jak z tohoto logického dilematu vyjít?

Nevědomý hřích a důsledky poznání

Jedna z méně obvyklých výkladových linií ukazuje na možnost nevědomého narušení řádu – tzv. neúmyslného hříchu. Ne všichni přestupci překračují Boží zákon vědomě. Někdy dochází k porušení morálního řádu z nevědomosti, ale i takové jednání může mít reálné důsledky.

Někteří biblisté se domnívají, že Jób nevědomky „otevřel zlu dveře“ tím, že připustil, že zlo může pocházet od Boha. Věta: „Dobro jsme přijímali od Boha, proč bychom nepřijímali i zlé?“ (Jób 2,10) by v jiném kontextu mohla být považována za rouhání. Tato věta přisuzuje zlo samotnému Bohu, čímž – byť nevědomě – Jób porušil důvěru v Boží dobrotu. Podle proroka Ozeáše: „Můj lid hyne pro nedostatek poznání“ (Oz 4,6). Jób nezhřešil ve smyslu úmyslného vzpoury, ale jeho postoj vyjadřoval existující nedůvěru.

Navíc v Jóbových slovech čteme: „Toho, čeho jsem se děsil, se mi stalo, a čeho jsem se obával, to mě postihlo.“ (Jób 3,25) – což svědčí o tom, že jeho niterný vztah k Bohu byl už před katastrofami poznamenán strachem a nejistotou.

Obnova skrze pokání

Změna nastává ve chvíli, kdy si Jób uvědomí, že přisuzoval Bohu to, co mu nepříslušelo. V závěru knihy říká: „Odvolávám, co jsem řekl, činím pokání v prachu a popelu.“ (Jób 42,6) – a v ten moment dochází k jeho uzdravení a obnovení majetku. V tomto smyslu je Jób příkladem člověka, který se nevědomě odchýlil od „cesty života“ a byl navrácen skrze pokání.

Bůh mu klade otázku: „Chceš opravdu zpochybnit mou spravedlnost? Chceš mě obvinit, abys měl pravdu ty?“ (Jób 40,8) – a zároveň připomíná svůj mírový záměr: „Já znám své úmysly – úmysly pokoje a nikoli zla“ (Jer 29,11). Jóbova chyba nespočívala v morálním provinění, ale v narušení důvěry a neporozumění Božímu plánu, jak naznačuje verš: „Kdo to zastírá plán neprozíravými slovy?“ (Jób 38,2)

Závěr

Kniha Jób zpochybňuje mechanické chápání božské spravedlnosti. Ukazuje, že utrpení může být důsledkem nejen morálního selhání, ale také neznalosti, nevědomí a strachu. Ne každá bolest je trestem, ale každé utrpení je výzvou k hlubší důvěře, pokoře a poznání.

Jak říká prorok Ozeáš: „Můj lid hyne pro nedostatek poznání.“ (Oz 4,6) – a Jób je toho bolestným, ale i nadějným příkladem.