Modlitba díkůvzdání svaté Brigity Švédské

Když se víra nemůže opřít o smysly

Ve čtvrté knize Zjevení svaté Brigity, v 63. kapitole, je popsáno pokušení, které se týká skutečné přítomnosti Krista v Eucharistii. Pokušitel ji nabádá, aby důvěřovala pouze svým smyslům: vidí přece chléb, slyší jeho lámání a dobře ví, že svátostné znamení může být vystaveno lidské neúctě. Jak by v něm tedy mohl být přítomen samotný Kristus?

Je to otázka, která neztratila svou naléhavost ani dnes. Smysly nám říkají, že před sebou máme podobu chleba a vína. Křesťanská víra však přijímá Kristova slova: „Toto je moje tělo“ a „Toto je má krev“. Katolická církev proto vyznává, že v Eucharistii je skutečně přítomen celý Kristus – se svým tělem, krví, duší i božstvím. Tato přítomnost nemůže být poznána samotnými smysly, ale přijímá se vírou opřenou o Kristovo slovo (Katechismus katolické církve, čl. 1374–1381).

Brigita se nepouští do rozhovoru s pokušením. Obrací se přímo ke Kristu. Nežádá znamení ani mimořádný důkaz. Děkuje za tři dary, které už ve svém životě poznala: za milost pokání, za Boží lásku spojenou s památkou Kristova utrpení a za útěchu v těžkostech.

Tři dary, které posilují duši

Prvním darem je schopnost lítosti a pokání. Člověk často považuje pokání pouze za bolestné připomínání vlastních provinění. Brigita je však chápe jako Boží dar. Lítost není beznadějným uzavřením se do minulosti. Otevírá cestu k odpuštění, nápravě života a návratu k Bohu. V životě pokřtěného přirozeně vede také ke svátosti smíření.

Druhým darem je Boží láska a památka na Kristovo utrpení. Brigita říká, že právě tím je duše sycena jako nejlepším pokrmem. Kristovo utrpení pro ni není pouze tragickou událostí minulosti. Je zjevením lásky, která se nezastavila ani před křížem. Také Eucharistie není pouhou vzpomínkou na Poslední večeři, ale živou památkou Kristovy smrti a zmrtvýchvstání.

Třetím darem je útěcha uprostřed těžkostí. Modlitba neslibuje život bez pochybností, bolesti nebo pokušení. Ujišťuje však, že člověk ani v těchto chvílích nezůstává opuštěný. Boží útěcha nemusí znamenat okamžité odstranění problému. Někdy se projevuje jako síla vytrvat, zachovat naději a neztratit důvěru.

Modlitba díkůvzdání

Ó Pane Ježíši Kriste, děkuji Ti za všechno, zvláště však za tyto tři věci.

Za prvé, že odíváš mou duši vnuknutím k pokání a lítosti, jimiž se smývá každý hřích, ať je jakkoli těžký.

Za druhé, že sytíš mou duši vléváním své lásky a památkou na své utrpení, jimiž je duše občerstvována jako nejlepším pokrmem.

Za třetí, že utěšuješ všechny, kdo Tě vzývají uprostřed soužení.

Proto, Pane, smiluj se nade mnou a posilni mou víru. Ačkoli si zasloužím, abych byla vydána ďáblovým úkladům, přece věřím, že bez Tvého dopuštění nemůže nic a že své dopuštění nikdy nedáváš bez útěchy.

„Pane, posilni mou víru“

Nejdůležitější prosba přichází na konci: „Pane, posilni mou víru.“ Brigita nežádá, aby všemu rozuměla nebo aby už nikdy nezakusila pochybnost. Prosí o víru, která dokáže zůstat věrná i tehdy, když se nemůže opřít o bezprostřední zkušenost.

Právě proto může být tato modlitba vhodná po přijetí svatého přijímání, při eucharistické adoraci i ve chvílích, kdy člověka přepadají pochybnosti. Připomíná, že víra se neprohlubuje pouze hledáním dalších důkazů. Posiluje se také vděčností za milost, kterou jsme již přijali.

Zjevení svaté Brigity patří do oblasti soukromých zjevení. Ta podle učení církve nedoplňují ani neopravují evangelium, ale mohou člověku pomoci, aby je v určité době hlouběji prožíval (Katechismus katolické církve, čl. 67). Podstatou této modlitby proto není mimořádnost popisovaného vidění, ale její jasné směřování ke Kristu, pokání, Eucharistii a důvěře v Boží přítomnost.

Pramen: Zjevení svaté Brigity Švédské, kniha IV, kapitola 63.