Pod povrchem rozdílů

Představme si jediný paprsek bílého světla.
Ve své původní podobě je celistvý, neporušený a jednotný. Obsahuje všechny barvy, a přesto žádnou samostatně neukazuje. Prostě je. V křesťanském pohledu toto světlo odkazuje k Bohu samotnému – k tomu, o němž Písmo říká: „Bůh je světlo a není v něm žádná tma“ (1 Jan 1,5). Je to Boží bytí, které předchází všem jménům, rolím i dějinám.

Nyní si představme, že toto světlo prochází hranolem.
Hranol může symbolizovat stvoření. Ne proto, že by světlo rozbíjel, ale proto, že umožňuje jeho zjevení. Bůh zůstává jeden, a přesto se dává poznat v mnohosti forem. Jednota se neztrácí, nýbrž sdílí. Světlo se rozkládá do spektra barev – vzniká rozmanitost světa.

V lidské zkušenosti tyto barvy představují jednotlivé osoby, jejich jedinečné povolání, dary a životní cesty. Navenek se jevíme jako oddělení, rozlišení kulturou, historií i osobními příběhy.
Jeden může připomínat modrou, druhý žlutou.
Přesto nejsme oddělené zdroje. Všichni máme původ v témže světle.

Rozdílnost tedy není popřením jednoty, ale jejím projevem.
Tak jako barvy nejsou něčím jiným než světlem v určitém lomu, ani člověk není něčím „mimo Boha“. Apoštol Pavel to vyjadřuje slovy: „V něm žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17,28). Oddělení, které často prožíváme, patří k rovině vztahů a vnímání, nikoli k samotné podstatě bytí.

Vrcholným zjevením tohoto světla je Kristus.
Evangelium podle Jana říká: „To pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, přišlo na svět“ (Jan 1,9). V Ježíši Kristu se Boží světlo neláme do mnoha barev náhodně, ale vstupuje do konkrétní lidské existence. Bůh nepřestává být Bohem, a přesto se stává člověkem.

Člověk tedy není úlomkem odlomeným od celku.
Je stvořen k Božímu obrazu – jako jedinečný „odlesk“ Božího světla. Každý život je konkrétním způsobem, jak se Boží světlo může stát viditelným ve světě. Neexistuje bod, kde by Bůh končil a člověk začínal absolutním oddělením; vztah Stvořitele a stvoření je hlubší než pouhá vnější vzdálenost.

Naše nejhlubší identita se proto nevyčerpává tím, kým jsme navenek.
Pod vrstvami rolí, očekávání a selhání zůstává základní skutečnost: jsme chtěni, povoláni a milováni. Bílé světlo před „hranolem“ našich životních okolností není neosobní silou, ale osobním Bohem, který vstupuje do vztahu.

Křesťanská víra tak nevede k rozplynutí individuality, ale k jejímu naplnění.
Nejsme povoláni stát se „bezejmenným světlem“, nýbrž plně rozvinout barvu, kterou nám Bůh svěřil – v lásce, pravdě a odpovědnosti. A právě v tomto rozvinutí se paradoxně znovu dotýkáme jednoty, z níž vše vychází.