Pro ty, kdo byli (jsou) církví zklamáni

Osamění, které nelze ignorovat

Jedním z výrazných znamení naší doby je zkušenost osamění. Nejde o osamění instituce ani o krizi struktur, ale o tichou a často bolestnou zkušenost konkrétních lidí. Těch, kteří se považovali za součást církevního společenství, a přesto se dnes cítí opuštěni. Jde o křesťany, kteří musejí čelit poznání, že lidsky podmíněná důvěryhodnost společenství, s nímž se ztotožňovali, se rozpadá; že autority, jimž důvěřovali a které následovali (mnohdy právě duchovní autority), selhávají; že lidé, s nimiž sdíleli cestu a spolupracovali na dobru, podléhají pokrytectví, malosti a strachu, nebo se postupně nechávají svést významem své role, postavením a mocí, které nenápadně začnou nahrazovat službu.

Způsoby, jak bolest obejít nebo popřít

Pro mnohé je tato zkušenost neúnosná. Přichází pochybnost, rozčarování a hořkost – a s nimi někdy bohužel i odchod. Jiní se snaží situaci zvládnout jinak: popřením reality, jejím zlehčováním nebo hledáním viníků. Objevují se jednoduchá vysvětlení, obrazy nepřátel, démonizace světa i obranné konstrukce, které mají ochránit před bolestí. I kdyby v nich byl záblesk pravdy, celek vede spíše k uzavření než k uzdravení. Je to způsob, jak se skrýt před tlakem skutečnosti, nikoli cesta, která by umožnila pravdivé setkání se světem i se sebou samými.

Jediná schůdná cesta

Zdá se, že zůstává jediná schůdná cesta: projít zkušeností osamění vědomě a poctivě. Ne jako únik, ale jako kříž. Ti, kdo se po této cestě vydají, postupně zjišťují, že nejde jen o samotu, ale o doprovázení, o účast na cestě samotného Ježíše. O cestě, na níž se ztrácejí iluze, padají falešné opory a zůstává to, co nelze nahradit žádnou rolí ani funkcí.

Zranění, které odhaluje moc

Nejspíš právě dnes se zkušenost kříže v církvi neodehrává především na rovině idejí či institucí, ale v bolesti a zranění jejích vlastních lidí. Těch, které zklamala, pohoršila, odsunula na vedlejší kolej nebo lidsky zničila a připravila je o pocit bezpečí a důvěry. Právě zde se odhaluje temná stránka moci, která se oddělila od služby a přestala naslouchat slabým.

Proces bez triumfu

Nejde však nutně o demystifikaci v negativním smyslu, ale o bolestnou, a přesto nezbytnou fázi zrání, o chvíli, kdy se rozpadá to, co stálo na postavení a kontrole, aby se církev mohla znovu přiblížit tomu, co stálo v samém středu Kristovy cesty: k opuštění nároku na moc, k dobrovolné ztrátě jistot a k otevření se vlastní křehkosti jako prostoru, v němž se rodí skutečný život. Opuštění nároku na triumf, nikoli jeho hledání, patří k podstatě celého procesu.

Nejistota. Opuštěnost. Úzkost. Právě tudy však vede cesta k plnosti života, nezkrácená, neurychlená a nevyhnutelná. Cesta, na níž se ukazuje, zda víra stojí na vztahu, nebo na konstrukcích, které se při prvním otřesu hroutí.

Společenství bez idolů

Na této cestě se rodí nové formy společenství: malé, křehké, ale realistické. Společenství lidí, kteří jdou spolu bez patosu a bez potřeby vytvářet si idoly či vzdušné zámky. Bez neomylných autorit, které by nahrazovaly osobní odpovědnost. Lidé, kteří se učí být spolu bez manipulace, bez duchovní závislosti a bez falešné zbožnosti.

Velká sobota víry

Součástí této cesty je i ticho hrobu. Velká sobota víry, čas smutku, otázek bez odpovědí a truchlení nad tím, v co jsme vkládali naději a co se zhroutilo. Tento čas není selháním. Je přechodem.

A možná právě v tomto tichu osamění, kde už není co obhajovat ani udržet, se znovu nenápadně rodí prostor pro život.