Od raného dětství si mnoho z nás nese vzorec, který se opakuje téměř s rituální pravidelností: „Teď je to jen přechodné. To hlavní teprve přijde.“ Sliby o budoucím štěstí se s námi táhnou napříč vývojovými etapami: „Až půjdeš do školy, uvidíš, jak to bude fajn.“ „Až odmaturuješ, začne opravdový život.“ „Až si založíš rodinu, najdeš smysl.“ „Až půjdeš do důchodu, konečně si odpočineš.“
Tato sekvence podmíněných slibů vytváří dojem, že přítomnost je jen přestupní stanicí — přípravou na „ten pravý život“, který má nastat kdykoli poté.
Jenže ono „pak“ často buď vůbec nepřijde, nebo přijde a zmizí, aniž bychom zaznamenali hlubší změnu. A mezitím se život posunul o roky dál.
Plánovaná prokrastinace: Odměna bez akce
Z psychologického hlediska se jedná o známý fenomén: plánovaná prokrastinace. Mozek si vytváří pozitivní odměnu už z pouhé myšlenky na změnu. I když k reálnému posunu nedojde, představa budoucího úspěchu poskytne krátkodobé uspokojení, které paradoxně oslabuje motivaci k činům.
Čím déle setrváváme ve fázi plánování bez konkrétní akce, tím víc narůstá kognitivní disonance mezi tím, co bychom chtěli, a tím, co skutečně děláme. Tuto tenzi mozek řeší racionalizací: „Ještě není ten správný čas.“ „Teď je příliš mnoho povinností.“ „Začnu zítra.“
Jenže „zítra“ je ve skutečnosti psychologická obrana, nikoli kalendářní pojem.
Odklad jako kulturní norma
Čekání na „lepší chvíli“ není jen individuální psychická obrana. V mnoha ohledech jde o kulturně sdílený narativ. Společnost často klade důraz na výkon, přípravu, budování a dosažení. Škola je přípravou na práci. Práce je přípravou na kariéru. Kariéra je přípravou na zajištěný důchod. Odpočinek a naplnění jsou odměnou, nikoli právoplatnou součástí běžného dne.
Výchova a školní systém tento přístup reprodukují. Málokdo nás učí žít „tady a teď“. Zato velmi dobře umíme plánovat, odkládat a hodnotit, zda už jsme „dostatečně připraveni“.
Výsledkem je existenciální paralýza: náš život je podmíněn nekonečným seznamem úkolů, které je třeba nejprve splnit, abychom si mohli „dovolit“ žít naplno.
Neurotický perfekcionismus a strach z neúspěchu
Odkládání nebývá vždy lenost. Často souvisí s perfekcionismem a strachem z neúspěchu. Čím více času věnujeme představě ideálního výsledku, tím víc se zvětšuje vnitřní tlak. Pokud jsme si sen idealizovali roky, může se stát natolik velikým a náročným, že ochromí naši schopnost vůbec začít.
Z neurobiologického hlediska je pak aktivován systém hrozby – zvýšená míra kortizolu i aktivace amygdaly podporují vyhýbavé chování. Jednodušší je pak zachovat status quo než čelit riziku selhání.
Vědomé žití versus iluze kontroly
Pocit, že máme „všechno pod kontrolou“, je silnou motivací k odkládání. Pokud máme plán, máme dojem, že jednáme. Jenže mezi plánováním a konáním je zásadní rozdíl. Život se nemění záměry. Mění se činy.
Výzkumy v oblasti pozitivní psychologie i psychoterapie (např. v přístupu ACT – Acceptance and Commitment Therapy) ukazují, že životní spokojenost souvisí s mírou jednání v souladu s vlastními hodnotami – zde a nyní. Ne až za měsíc, ne až „budou lepší podmínky“.
Co tedy s tím?
Není nutné jednat impulzivně nebo přehnaně ambiciózně. Ale i malý, konkrétní krok v přítomnosti má větší psychologickou váhu než stoh nerealizovaných plánů.
Zavolat blízkému, napsat první odstavec knihy, projít se bez cíle, začít se učit jedno slovo denně. To jsou činy, které dávají našemu životu hmatatelný směr. A učí náš mozek, že čas na život není „někdy potom“, ale právě teď.
Protože přítomnost je jediný okamžik, který máme jistě.