Černobílé myšlení: proč potřebujeme vidět i odstíny šedi

Svět rozdělený do dvou přihrádek

Lidská mysl neustále třídí informace. Rozlišujeme, co je bezpečné a co nebezpečné, co známe a co je nám cizí, co přijímáme a co odmítáme. Bez této schopnosti bychom se v množství každodenních podnětů jen obtížně orientovali.

Kategorizace sama o sobě proto není chybou. Umožňuje nám rychle se rozhodovat a šetří duševní energii. Problém nastává tehdy, když se z praktického zjednodušení stane jediný způsob, jakým vykládáme svět. Složitou skutečnost potom redukujeme na dvě navzájem se vylučující možnosti.

Britský psycholog a spisovatel Kevin Dutton tento sklon popisuje jako černobílé neboli binární myšlení. Upozorňuje, že  naše mysl totiž často vytváří jasné hranice i tam, kde skutečnost zdaleka není tak jednoduchá a jednoznačná.

Proč je jednoduché rozdělení tak přitažlivé?

Jasné kategorie nám poskytují pocit jistoty. Jestliže něco označíme za správné, nebo nesprávné, nemusíme se již zabývat protichůdnými informacemi. Jestliže člověka zařadíme mezi spolehlivé, nebo nespolehlivé, nemusíme zkoumat okolnosti jeho jednání.

Černobílé hodnocení proto často zesiluje ve chvílích nejistoty, stresu nebo ohrožení. Jednoznačný soud může dočasně zmírnit napětí, protože vytváří dojem, že situaci rozumíme a máme ji pod kontrolou.

Tento pocit však nemusí odpovídat skutečnosti. Rychlé zařazení může přinést úlevu, ale současně nás připravit o důležité informace.

Když se zjednodušení mění ve zkreslení

V psychologii se černobílé myšlení označuje také jako dichotomické myšlení nebo uvažování typu „všechno, nebo nic“. Projevuje se například výroky:

• „Když to neudělám dokonale, nemá smysl se o to pokoušet.“
• „Jednou mě zklamal, proto mu už nikdy nemohu věřit.“
• „Pokud se mnou nesouhlasí, je proti mně.“
• „Dopustil jsem se chyby, takže jsem selhal.“
• „Buď mám svůj život pod kontrolou, nebo je všechno ztraceno.“

Společným znakem těchto výroků je proměna dílčí zkušenosti v celkový rozsudek. Jedna chyba se stává důkazem neschopnosti. Jeden konflikt znamená konec vztahu. Odlišný názor je vykládán jako osobní nepřátelství.

Skutečnost však bývá složitější. Člověk může v určité situaci selhat, aniž by byl neschopný. Může se zachovat necitlivě, aniž by byl ve všech ohledech špatný. Také rozhodnutí může být částečně správné a současně mít nepříznivé důsledky.

Černobílé myšlení ve vztazích

Ve vztazích vede binární uvažování snadno k nálepkování. Druhého člověka přestáváme vnímat jako osobnost s různými vlastnostmi, zkušenostmi a motivy. Začneme jej posuzovat podle jediné události nebo podle toho, zda odpovídá našemu očekávání.

Takové hodnocení omezuje schopnost naslouchat, porozumět a hledat společné řešení. Jestliže připustíme pouze dvě možnosti, nezůstává prostor pro vysvětlení, kompromis ani postupnou změnu. Rozhovor se potom mění v zápas o to, kdo má pravdu.

Překonávání černobílého myšlení neznamená, že se máme vzdát vlastních hodnot nebo přestat rozlišovat mezi správným a nesprávným jednáním. Znamená to, že člověka neztotožníme s jediným jeho činem a že před konečným soudem vezmeme v úvahu širší souvislosti.

Jak rozšířit vlastní pohled

Prvním krokem je všimnout si slov, jako jsou „vždycky“, „nikdy“, „všechno“, „nic“, „naprostý úspěch“ nebo „úplné selhání“. Tato slova mohou upozorňovat, že jsme složitou situaci zúžili na dvě krajní možnosti.

Pomoci mohou také následující otázky:

1. Jaké konkrétní skutečnosti podporují můj závěr?
2. Existují informace, které mu odporují?
3. Jaké jiné vysvětlení dané situace připadá v úvahu?
4. Hodnotil bych stejně přísně také člověka, na kterém mi záleží?
5. Co se nachází mezi oběma krajními možnostmi?

Místo rozsudku „selhal jsem“ lze přesněji říci: „Tato část se mi nepodařila, ale jinou část jsem zvládl.“ Místo výroku „nikdy mě neposlouchá“ můžeme pojmenovat konkrétní situaci, ve které jsme se necítili vyslyšeni.

Nejde o nahrazování nepříjemné skutečnosti pozitivními frázemi. Cílem je přesnější a přiměřenější pohled, který zahrnuje úspěchy i chyby, silné stránky i omezení.

Schopnost snášet nejednoznačnost

Zralé myšlení se nepozná podle toho, že má člověk okamžitou odpověď na každou otázku. Projevuje se také schopností připustit nejistotu, odložit konečný soud a přijmout, že dvě zdánlivě protikladné skutečnosti mohou být současně pravdivé.

Můžeme mít někoho rádi a zároveň nesouhlasit s jeho jednáním. Můžeme být v určité oblasti úspěšní a přesto potřebovat pomoc. Můžeme učinit odpovědné rozhodnutí, aniž bychom měli jistotu, jaké budou všechny jeho následky.

Černobílé myšlení slibuje rychlý pořádek. Skutečné porozumění však často začíná teprve ve chvíli, kdy připustíme, že život se neodehrává pouze mezi dvěma krajnostmi.

Inspirace:

Kevin Dutton, Black and White Thinking: The burden of a binary brain in a complex world (2020, Random House)