Láska jako cit, vztah a rozhodnutí

Láska není jen soukromý cit

Lásku prožíváme velmi osobně, ale naše představy o partnerství a manželství nevznikají ve vzduchoprázdnu. Ovlivňuje je rodina, výchova, kultura, náboženství i zkušenosti z předchozích vztahů.

V některých společnostech se při volbě partnera zdůrazňuje především osobní cit a svobodné rozhodnutí jednotlivce. Jinde hrají významnější roli rodinné vztahy, společenské postavení, náboženství nebo souhlas rodičů. Nejde však o dvě přesně oddělené skupiny. Také člověk žijící v individualistické společnosti přihlíží k názoru rodiny a člověk vyrůstající v tradičnějším prostředí může klást velký důraz na osobní lásku.

Mezikulturní výzkumy ukazují, že význam přikládaný romantické lásce při rozhodování o manželství se mezi společnostmi liší. Neznamená to, že by lidé v některých kulturách milovali více a v jiných méně. Rozdílný může být především způsob, jakým lásku vyjadřují a jaké místo jí dávají při zásadních životních rozhodnutích.

Co vlastně nazýváme láskou?

Slovem láska označujeme přitažlivost, něhu, důvěru, touhu, věrnost i ochotu nést odpovědnost za společný vztah. Pokud lásku ztotožníme pouze se silným citem, může se nám při jeho oslabení zdát, že vztah skončil. Jestliže ji naopak omezíme jen na povinnost, může ve vztahu postupně zmizet radost, něha a skutečná blízkost.

Láska proto není pouze to, co cítíme. Je také tím, jak druhého člověka vnímáme, jak s ním jednáme a jaká rozhodnutí ve vztahu činíme.

Tři součásti partnerské lásky

Psycholog Robert J. Sternberg popsal partnerskou lásku pomocí tří základních složek: blízkosti, vášně a rozhodnutí spojeného se závazkem. Tento model nevystihuje všechno, co lze o lásce říci, ale pomáhá porozumět tomu, proč se vztah v průběhu času mění.

Blízkost znamená důvěru, otevřenost a pocit bezpečí. Vzniká tehdy, když spolu partneři mohou mluvit o svých radostech, obavách a potřebách, aniž by se museli přetvařovat. Blízkost se vytváří postupně díky společným zkušenostem, vzájemnému poznávání, porozumění a spolehlivosti.

Vášeň zahrnuje přitažlivost, touhu, okouzlení a silné citové zaujetí. Často stojí na počátku vztahu a dává mu energii. Je však přirozené, že její intenzita kolísá. Ovlivňuje ji čas, zdravotní stav, únava, pracovní zatížení, rodičovství i další životní okolnosti. Proměna vášně proto sama o sobě nemusí znamenat konec lásky.

Rozhodnutí a závazek vyjadřují ochotu vztah chránit a pokračovat v něm také tehdy, když prvotní okouzlení zeslábne nebo přijdou obtíže. Projevují se věrností, odpovědností a hledáním společného řešení. Závazek však neznamená povinnost snášet násilí, ponižování nebo manipulaci. Zdravý vztah musí respektovat důstojnost a bezpečí obou partnerů.

Poměr těchto tří složek se v průběhu života mění. Některému vztahu nechybí vášeň, ale dosud v něm nevznikla hlubší důvěra. Jiný stojí na přátelství a závazku, ale postupně v něm ubývá něha a přitažlivost. Žádná z těchto složek nemůže trvale nahradit všechny ostatní.

Když skončí idealizace

Na začátku vztahu často nevidíme pouze skutečného člověka, ale také vlastní představu o něm. Všímáme si především toho, co nás přitahuje, zatímco rozdíly, slabosti a obtížné stránky jeho povahy zůstávají v pozadí.

Teprve čas ukáže, jak partner reaguje na únavu, neúspěch, nemoc, nejistotu nebo konflikt. Právě tehdy může skončit idealizace, nikoli však nutně láska. Naopak se může otevřít prostor pro její zralejší podobu.

Zralá láska nezačíná tam, kde jsou lidé bez chyb, ale tam, kde se dokážou vidět pravdivě. Přijmout druhého neznamená schvalovat všechno, co dělá. Znamená to nevnímat jej pouze podle toho, zda právě naplňuje naše očekávání.

Člověk se navíc během života mění. Pokud si o partnerovi vytvoříme neměnný obraz, můžeme přehlédnout, kým se postupně stává. Milovat proto znamená dívat se pozorně a být ochoten druhého stále znovu poznávat.

Blízkost potřebuje rozhovor

Ani lidé, kteří se mají rádi, si nedokážou automaticky číst myšlenky. Mnoho partnerských sporů vzniká z očekávání, že druhý přece musí vědět, co potřebujeme, čeho se bojíme nebo čím nás zranil.

Dobrá komunikace nespočívá pouze v množství slov. Důležité je, zda umíme mluvit srozumitelně, naslouchat bez okamžité obrany a ověřovat si, zda jsme druhému správně porozuměli. Jinak snadno reagujeme nikoli na to, co partner skutečně řekl, ale na význam, který jsme jeho slovům sami přisoudili.

Empatie neznamená, že musíme se vším souhlasit. Je to schopnost na chvíli opustit vlastní pohled a pokusit se pochopit, co druhý člověk prožívá. Takový postoj nás zbavuje přesvědčení, že pouze náš pohled je správný. Umožňuje hledat řešení, které nebude vítězstvím jednoho a porážkou druhého.

Odpuštění neznamená zapomenout

V blízkém vztahu se nelze zcela vyhnout nedorozuměním a zraněním. Často ani není jednoduché určit jediného viníka. Jeden partner reaguje na bolest způsobem, který zraní druhého, a původní problém se postupně překryje dalšími výčitkami.

Odpuštění proto patří k důležitým součástem společného života. Neznamená však předstírat, že se nic nestalo. Nezbavuje člověka odpovědnosti a neobnovuje automaticky ztracenou důvěru. Ta se zpravidla vrací až tehdy, když ten, kdo ublížil, svou odpovědnost uzná a svým jednáním ukáže, že usiluje o změnu.

Odpustit znamená nevytvářet ze zranění trvalou zbraň proti druhému. Současně může být nutné jasně stanovit hranice a chránit se před opakováním škodlivého jednání.

Láska spojuje svobodu s odpovědností

Karol Wojtyła ve své knize Love and Responsibility zdůrazňuje, že člověk nesmí být pro druhého pouhým prostředkem k uspokojení jeho potřeb. Milovat znamená uznávat druhého jako osobu, která má vlastní důstojnost, svobodu a životní cestu.

Zdravá láska proto nevytváří vztah, ve kterém jeden člověk druhého vlastní nebo ovládá. Umožňuje oběma partnerům říkat „já“ a současně vytvářet společné „my“. Blízkost nevyžaduje ztrátu vlastní osobnosti. Předpokládá setkání dvou svobodných lidí, kteří se pro sebe rozhodují.

Odpovědnost za druhého neznamená převzít kontrolu nad jeho životem. Znamená brát vážně, jak na něj působí naše slova, rozhodnutí a jednání.

Láska se pozná podle jednání

Název knihy Garyho Chapmana Love Is a Verb připomíná důležitou skutečnost: láska není pouze pocit, ale projevuje se jednáním. Stává se viditelnou v pozornosti, věrnosti, naslouchání, pomoci, odpuštění i v drobných každodenních skutcích.

Samotný čin však ještě nemusí být důkazem lásky. Pomoc se může stát prostředkem kontroly a oběť způsobem, jak si zavázat druhého člověka. Důležitý je proto také postoj, ze kterého naše jednání vychází.

Právě to připomíná apoštol Pavel v Hymnu o lásce v Prvním listu Korinťanům. Ani mimořádné schopnosti, hluboká víra nebo velkorysé skutky nemají svou plnou hodnotu, pokud v nich chybí láska. Pavel ji popisuje jako trpělivou a laskavou. Láska nezávidí, neponižuje druhého, nehledá pouze vlastní prospěch a raduje se z pravdy.

Hymnus o lásce není jen slavnostním textem určeným pro svatební obřad. Je také náročným měřítkem každodenního života. Vede nás k otázce, zda způsob, jakým s druhým člověkem zacházíme, skutečně odpovídá lásce, o které mluvíme.

Proč tě tedy miluji?

Na tuto otázku nelze odpovědět pouhým seznamem vlastností. Milujeme něčí laskavost, humor, odvahu nebo způsob, jakým se na nás dívá. Vlastnosti se však mohou měnit a člověk může dočasně ztratit i to, čeho jsme si na něm nejvíce vážili.

Láska, která stojí pouze na tom, co od druhého dostáváme, zůstává závislá na jeho výkonu. Zralejší odpověď proto může znít:

Miluji tě nejen pro to, jaký jsi dnes, ale také proto, že jsem tě poznal jako jedinečného člověka, jehož život a dobro mi nejsou lhostejné. Chci s tebou sdílet radost i těžkosti a přijímám odpovědnost za to, jak s tebou zacházím.

Taková láska není pouze okamžitým citem. Je vztahem, který spojuje blízkost, přitažlivost, svobodu, věrnost a rozhodnutí. O její pravdivosti nakonec nerozhoduje jen to, co cítíme, ale také způsob, jakým milovaného člověka vidíme a jak s ním každý den jednáme.

Inspirace: 

• Robert J. Sternberg: A Triangular Theory of Love, 1986.
• Robert Levine, Suguru Sato, Tsukasa Hashimoto a Jyoti Verma: Love and Marriage in Eleven Cultures, 1995.
• Bogdan Wojciszke: Psychologia miłości: intymność, namiętność, zobowiązanie, 2009.
• Karol Wojtyła: Love and Responsibility. 1993.
• Gary Chapman: Love Is a Verb: Stories of What Happens When Love Comes Alive, 2009.
• Bible: První list Korinťanům 13,1–13.