Mám všechno, ale nevím, k čemu to všechno je

Svět plný možností. A přesto ten pocit, že něco chybí

V prostředí, které nám neustále nabízí „všechno“, se stále častěji ocitáme s pocitem, že nám nezbylo nic – nebo přinejmenším nic, co by mělo skutečnou hodnotu. Nikdy v dějinách nebylo dosažení osobních cílů tak přístupné jako dnes: vyšší vzdělání, dobře ohodnocená práce, vlastní bydlení, možnost cestování či široké spektrum volnočasových aktivit. Navzdory tomu se však u mnoha lidí objevuje neurčitý pocit neklidu, jakési vnitřní prázdnoty, která nepomíjí ani po dalším šálku kávy, ani po víkendovém pobytu mimo město.

Co je zvlášť znepokojivé, je skutečnost, že tento stav je obtížně pojmenovatelný a ještě hůře uchopitelný, protože navenek „je všechno v pořádku“. Ale právě zde se vynořuje zásadní otázka: Proč to všechno vlastně děláme? K čemu to všechno je?

Když naplnění nepřináší pocit naplnění

Koncepce „úspěchu“ je jedním z hlavních motivů současné kultury. Od dětství jsme socializováni do představ o životní dráze vedoucí ke štěstí: uč se, získej práci, založ rodinu, pořiď si vlastní bydlení – a budeš šťastný. Tato linearita životní dráhy vytváří iluzi, že existuje přímá vazba mezi dosažením vnějších cílů a subjektivním pocitem spokojenosti.

Avšak právě v momentě, kdy člověk dosáhne všech předem definovaných met, může začít pociťovat zvláštní rozpor: navenek má vše, co si kdy přál, ale vnitřně se dostavuje existenciální vakuum. Pocit, že člověk budoval dům, do kterého se mu vlastně nechce vstoupit. Úspěch se stává břemenem, které více tíží než těší.

Tato krize se často proměňuje v otázku identity: Žil jsem svůj vlastní život, nebo jsem pouze naplňoval očekávání druhých?

Vyprahlost, která přesahuje pracovní oblast

Když hovoříme o „vyhoření“, často máme na mysli syndrom vyhoření v pracovním kontextu – tedy chronickou únavu, ztrátu motivace, emocionální distanc a cynismus. Existuje však i hlubší a subtilnější forma vyhoření – vyhoření existenciální. Nejde už jen o to, že se nám nechce do práce. Jde o to, že se ztrácí samotný smysl jakékoli činnosti. Každý den se podobá předchozímu, život se jeví jako plochý a bez chuti.

Dochází k odcizení nejen od práce, ale i od sebe samého. Věci, které byly dříve blízké a důležité, ztrácejí schopnost vyvolávat emoce. Člověk se stává pozorovatelem vlastního života, jako by žil „za sklem“. Tělesně přítomný, ale duševně nepřítomný. Funguje, ale nežije.

Tento stav sice nemusí nutně přerůst v klinickou depresi, ale leží s ní v těsné blízkosti. A pro okolí bývá obtížně pochopitelný – jak lze cítit vnitřní prázdnotu, když „máš přece všechno“?

Svět, který vytěsnil otázku smyslu

Moderní společnost je definována kultem výkonu, produktivity a neustálé aktivity. Každý okamžik má být efektivní, každá činnost směřuje k cíli. Introspekce je nahrazena srovnáváním, autenticita nahrazena prezentací. Digitální prostředí navíc neustále generuje nadbytek podnětů a informací, ale neposkytuje odpovědi na nejzákladnější lidské otázky: „Proč?“

Ve společnosti dominují imperativy typu: „žij naplno“, „buď nejlepší verzí sebe sama“. Jenže co když člověk nechce být „nejlepší“, ale prostě pravdivý? Co když už nechce běžet, ale zastavit se? Co když už necítí potřebu cokoli dokazovat – ani ostatním, ani sobě?

Redukování lidské identity na to, co člověk dělá, vlastní nebo reprezentuje, vede ke ztrátě kontaktu s hlubší rovinou bytí. Pokud člověk po celý život pouze „funguje“, nezbývá prostor pro duši. A duše, které se nedostává hlasu, začne mlčet. V tomto mlčení pak vzniká existenciální únava – možná tiše, ale nezadržitelně.

Když nic už nedokáže potěšit

Jedním z nejbolestnějších momentů je ten, kdy věci, které kdysi přinášely radost, přestávají fungovat. Co dříve dojímalo, nyní nudí. Co těšilo, začíná obtěžovat. Člověk se nedokáže radovat ze svátků, setkání, úspěchů. Všechno se jeví jako prázdné opakování, jako divadelní představení, jehož publikum už dávno odešlo.

Tento stav může vést k hlubokému existenciálnímu zlomu. Pokud nic nedává smysl, proč v tom pokračovat? Objevuje se sklon utíkat do náhradních strategií – konzum, závislosti, dočasné vztahy, nadměrné užívání médií. Tyto formy úniku však pouze tlumí bolest, aniž by řešily její příčinu: ztrátu kontaktu s vlastním smyslem.

Smysl jako vnitřní proces, ne jako externí produkt

Smysl života nelze předepsat, koupit, stáhnout z internetu ani si jej osvojit v kurzu. Není to hotový produkt, ale vnitřní proces, který vyžaduje prostor, ticho, samotu a odvahu ke konfrontaci se sebou samým.

Smysl se často objevuje tam, kde se člověk přestane soustředit na sebe a začne žít pro něco nebo někoho mimo sebe – pro komunitu, ideu, blízkou osobu. Může být zakoušen ve zkušenosti krásy – umění, přírody, lásky. Někdy se rodí v utrpení, které očišťuje od iluzí. Jindy vzniká z každodenních drobných rozhodnutí pro dobro, i když výsledek není vidět.

Smysl života se často vynořuje právě v těch momentech, kdy konáme něco, co sice není vnějškově odměněno, ale přináší hluboký vnitřní soulad – když pečujeme o nemocného rodiče, zachráníme zvíře, učíme děti, nebo jen mlčky nasloucháme druhému. Tím může začít nový pohyb směrem k plnějšímu bytí.

A co když se otázka smyslu nikdy nevytratí?

Někteří lidé budou otázku smyslu pokládat celý život. To však není selhání. Je to výraz hluboké citlivosti – imunitní reakce vůči povrchnosti a stereotypu. Otázka po smyslu je otázkou duchovní, i když se neodvíjí od náboženského rámce. Již její kladení je aktem odvahy a autenticity.

A možná právě to je hluboký smysl lidské existence: ne v nalezení jediné odpovědi, ale v nepřetržitém hledání pravdivé cesty. Cesty, kde nejde o úspěch, výkon nebo vítězství. Ale o to, abychom byli pravdiví. Lidsky. Otevřeně. S duší, která se nebojí ptát.

 

Zdroje:

·  Viktor Frankl (Logoterapie a hledání smyslu):

„Člověk se nemůže ptát po smyslu života obecně – musí být dotazován životem.“

·  Irvin D. Yalom (Existenciální psychoterapie):

„Každý člověk je sám za sebe zodpovědný za nalezení smyslu. Tato svoboda může být děsivá – ale je nezbytná.“

·  Rollo May (Smysl úzkosti):

„Krize smyslu není slabost, ale hluboká reakce na ztrátu autenticity v moderním světě.“