Pravda, která se stává činem

Můžeš mít krásné touhy, dobré úmysly, hluboké myšlenky — ale pokud se nezmění v čin, zůstanou jen snem o životě, který jsi nikdy nežil. Touha po dobru je počátek, nikoli cíl. Psychologie potvrzuje, že mezi poznáním a jednáním často vzniká vnitřní mezera, kterou člověk zaplňuje výmluvami či racionalizací. Leon Festinger tento jev označil jako kognitivní disonanci — napětí mezi tím, co víme, a tím, jak skutečně jednáme. Toto napětí může člověka buď ochromit, nebo ho přivést k opravdové změně, pokud ho využije jako impuls k souladu mezi rozumem, vůlí a činem.¹

Samotné vědění tedy nestačí. Filozofové už od Aristotela upozorňovali, že ctnost vzniká pouze praxí: člověk se stává spravedlivým tím, že jedná spravedlivě, odvážným tím, že koná odvážně. Aristotelés mluví o hexis — trvalém návyku dobra, který se rodí opakováním správných skutků.² Kdo zná dobro, ale nežije ho, zůstává v rovině neuskutečněného ideálu. Søren Kierkegaard tuto myšlenku ještě zostřuje: „Pravda, která není žita, se stává lží.“³
A psychologie jednání k tomu dodává, že každý neuskutečněný úmysl oslabuje naši sebedůvěru a schopnost jednat, v mozku se totiž posilují vzorce odkládání a pasivity.

Moderní pozitivní psychologie (např. Martin Seligman či Robert Emmons) ukazuje, že hluboké proměny osobnosti se nedějí náhle, ale skrze mikrokroky, malé, opakované činy dobra, které formují charakter a posilují pocit smyslu.⁴ Vědomé, každodenní rozhodnutí, například zachovat klid, odpustit, nešířit negativitu, být pozorný, působí jako drobná cvičení vnitřní svobody.

Psycholog Roy Baumeister přitom zdůrazňuje, že právě drobné činy sebeovládání jsou klíčem k dlouhodobé duševní stabilitě.⁵

A tak nejsilnější duchovní proměny často přicházejí v tichu malých gest. Zdrženlivost jazyka, když by bylo snadné zranit. Návrat k tichu, když svět křičí. Odpuštění, které přetíná řetěz bolesti. Zřeknutí se zbytečného komentáře, který nic nepřináší.

Tyto okamžiky, neviditelné a prosté, mají moc měnit srdce i svět kolem nás. Z hlediska etiky jde o konkrétní projev praktické moudrosti, schopnosti rozpoznat, co je v dané chvíli dobré a uskutečnitelné. Z psychologického hlediska jde o uvědomělý trénink pozornosti a sebekontroly, který podporuje integritu osobnosti. A z pohledu duchovního života jsou to prostory, v nichž se pravda stává tělem, vtělenou skutečností, ne jen ideálem.

Podle Viktora E. Frankla, člověk se uskutečňuje tím, že překračuje sebe, že zapomíná na sebe v nasazení pro něco, co ho přesahuje.⁶

Erich Fromm přínáší důležitou myšlenku, že pravá zralost spočívá v přechodu od mít k být, od pouhého vlastnictví idejí k jejich prožitému uskutečnění.⁷

Duchovní život tedy není únik od světa, ale hlubší způsob, jak v něm být přítomen. Když se poznaná pravda stává činem, tehdy začíná skutečná proměna. A i když se zdá malá, má tichou sílu proměnit vše, protože svět se mění vždy od srdce člověka, který se rozhodl žít to, čemu uvěřil.

Literatura

  1. FESTINGER, Leon. A Theory of Cognitive Dissonance. Stanford: Stanford University Press, 1957.

  2. ARISTOTELÉS. Etika Nikomachova. Přel. R. Hošek. Praha: Rezek, 1996.

  3. KIERKEGAARD, Søren. The Journals and Papers. Vol. 1. Bloomington: Indiana University Press, 1967, s. 254.

  4. SELIGMAN, Martin E. P. Flourish: A Visionary New Understanding of Happiness and Well-being. New York: Free Press, 2011; EMMONS, Robert A. Thanks! How the New Science of Gratitude Can Make You Happier. Boston: Houghton Mifflin, 2007.

  5. BAUMEISTER, Roy F.; TIERNEY, John. Willpower: Rediscovering the Greatest Human Strength. New York: Penguin Press, 2011.

  6. FRANKL, Viktor E. Až navzdory osudu: Psycholog v koncentračním táboře. Praha: Portál, 2019.

  7. FROMM, Erich. Mít, nebo být? Praha: Portál, 2015.