Svoboda uprostřed nesvobody: Viktor Frankl a smysl jako podmínka přežití

Byl deportován nejprve do Terezína, poté do Osvětimi a nakonec do Dachau. V prostředí, kde se hroutily všechny známé jistoty, Frankl denně pozoroval, že lidé neumírají pouze na podvýživu či nemoc, ale na ztrátu smyslu. Tam, kde přestává existovat důvod, proč žít, mizí i schopnost čelit utrpení.

A právě v těchto podmínkách objevil pravdu, která navždy proměnila psychologii:

I když člověk ztratí vše, může si uchovat poslední svobodu – svobodu zvolit si postoj ke svému osudu.

Tato myšlenka se stala základem jeho pozdější metody – logoterapie. Její jádro tvoří přesvědčení, že člověka nelze chápat pouze jako bytost ovládanou pudy či společenskými normami, ale především jako bytost hledající smysl.

Frankl začal v táborech mluvit s vězni, podporoval je slovy a připomínal jim, že stojí za to žít – ne kvůli iluzi, ale kvůli skutečným vazbám, vzpomínkám a úkolům, které přesahují přítomné utrpení.
Důvodem mohla být touha znovu vidět dítě, láska, kterou je možné ještě nalézt, nedokončená práce či sen, který neztratil svou hodnotu.
Právě tato vnitřní orientace se ukázala být silnější než fyzické vyčerpání.

Frankl si všiml, že mezi lidmi, kteří přežili, a těmi, kteří rezignovali, existoval jeden podstatný rozdíl: ti první dokázali i v extrémních podmínkách uchovat představu o budoucnosti – o nějakém úkolu, vztahu či hodnotě, která přesahovala okamžik utrpení. Smysl se tak stal formou psychické imunity.

Mnozí přežili díky této neviditelné jiskře, kterou Frankl v nich probouzel. Jiní zemřeli – ale v pokoji, který nebylo možné násilím zničit. Tento klid byl výrazem poslední lidské důstojnosti: svobodného rozhodnutí, jak naložit s vlastní bolestí.

Když válka skončila, Frankl vážil sotva čtyřicet kilogramů. Ztratil rodinu, ženu i domov, ale uchoval si rukopis, který znovu sepsal z paměti – text zrozený mezi zoufalstvím a nadějí.
Dal mu název logoterapie – „léčení smyslem“.

Logoterapie se stala jedním z hlavních směrů existenciální psychologie. Vychází z myšlenky, že člověk není určován okolnostmi, ale svým postojem k nim. Smysl nelze vymyslet ani přikázat – je třeba jej objevit v konkrétních situacích, vztazích a činech.
Frankl tak postavil most mezi psychologií a filozofií, mezi utrpením a transcendencí.

V roce 1946 vydal knihu „A přesto říci životu ano“ (Mužovo hledání smyslu), která se stala jedním z nejčtenějších psychologických děl 20. století. Obsahuje větu, která se stala symbolem celé jeho zkušenosti:

„Kdo má proč žít, unese téměř jakékoli jak.“

Tato slova, zrozená v koncentračním táboře, dodnes oslovují nejen psychologii, ale i etiku a humanitní vědy. Ukazují, že smysl není luxus, ale základní lidská potřeba. Bez něj člověk neví, kým je, ani kam směřuje.

A přesto, i v temnotě, zůstává možnost rozhodnutí.
Dokud člověk dokáže hledat a nacházet význam – v lásce, ve službě druhým, ve věrnosti hodnotám – ani utrpení, ani smrt nemají poslední slovo.
Z této zkušenosti se zrodila jedna z nejhlubších pravd moderní psychologie:

Člověk je schopen proměnit bolest v smysl – a tím zachránit svou duši.